Celkem: 3,558.3 km
Noříme se hlouběji do těch krásných, odlehlých hor. Nejbližší civilizace je od nás vzdálená více než tři desítky kilometrů a stále se vzdalujeme. Po traverzu mimo jakoukoliv stezku se kromě okolních kopců, ze kterých jak číro ční kolmé skalní stěny, objevuje také Rio Colorado (Barevná řeka). Stojíme o několik set metrů výš a i tak ta hučící masa vody nahání strach. Doufáme v přítomnost mostu, který prý často kvůli vodě z tajícího sněhu chybí. Jeho nepřítomnost by nejspíš znamenala dvoudenní zacházku, což si jen s těží můžeme dovolit. Jídlo v batohu nám dovoluje zdržet se v horách maximálně šest dní.
Nasávám tu divokost okolní přírody všemi svými smysly, jsem však dost unavený. Za poslední dvě noci jsem toho příliš nenaspal a je to znát. Čeká nás prudké klesání k té hrůzu nahánějící bestii a já proto musím dbát zvýšené opatrnosti. Po štěrkových osypech to jde samo - využívám je jako skluzavku a klesám poměrně rychle a bezpečně. Pak přichází labyrint skalisek a menších kamenů, kde to jde o poznání hůř. Kuboj na mě a Daníka mává z dáli a mizí kdesi za úpatím pod námi. Jeho srdce geografa jásá a to pak nohy nezastavíš... Otáčím se a zjišťuji, že nevidím ani Daníka. Vím, že nás dělí sotva pár desítek metrů. Kdyby se mi ale právě smekla noha a já se praštil hlavou o skálu, asi by mi příliš nepomohl.
Síla myšlenky
V tu chvíli pokládám nohu na kámen, který se nečekaně odvalí. Kotník se při dopadu nepřirozeně prohne a já tuším problém. Zvedám se, motá se mi hlava. Když přijdu k sobě, projede mým tělem nesnesitelná bolest, která ale kupodivu nepřichází od chodidla, nýbrž od zad. Při určitém pohybu cítím jehlu, jenž mi někdo vráží mezi lopatku a páteř. Útěchou je mi přicházející Daník, který pohotově vytahuje léčivý gel, maže postižená místa a kotník stahuje obinadlem. Pak se mnou trpělivě schází až k řece Colorado, cestou pronáší modlitbu, která k mému překvapení okamžitě zabírá. Dostáváme zprávu od Škuba. Most voda neodnesla! Budeme moci řeku snadno překonat. Co pět minut vydávám skřeky raněného zvířete. Jsem na sebe naštvaný. Kvůli takový pitomý chybě ohrožuji celý projekt! Nejsme v Evropě, kde pro zraněného přiletí vrtulník. Záchranná akce tu může trvat i několik dní či týdnů.
Večer rozděláváme oheň, což má na Greater patagonian trailu poměrně silnou tradici. Kluci vaří večeři, já ale postrádám chuť k jídlu. Chci jen spát. Prostě usnout a doufat, že až se zítra probudím, bude zase vše OK.
Skřípnutý nerv na zádech mě do rána skutečně přestal trápit. Zato kotník podstatně zvětšil svůj objem. Nestěžuju si a zpočátku jdu trošku přes bolest. Když se však dostaví adrenalín, veškerá bolest je pryč.
Ráj nebo Peklo?
Horské říčky plné vody z tajícího sněhu divočí po kamenech, strmě klesají udolím a tvoří několikametrové vodopády. Nejednou musíme takovou řeku překonat. Skaliska okolních hor připomínají varhany, na které už léta hraje pouze silný údolní vítr. Když mi mí parťáci popisují vznik takových varhan, tají se mi dech a představuji si to ohromné množství magmatu, které se tudy muselo kdysi valit.
O kousek dál se už boříme do měkkého sopečného prachu. Pára stoupající z dožluta zabarvené země a silný zápach síry hlásá jediné. Vítejte v pekle! Koupeme se u termálních pramenů prostředí ničeho. Míjíme horská jezera, z nichž prosakuje meandrující potok. Ano. Před pár hodinami nám divoká řeka ukazovala, kdo je tady pánem a teď si tu poklidně proudí a vytváří zákrut za zákrutem, jak Nežárka na jihu Čech. Tomu všemu přihlíží bezhlavý rytíř se svou modrou sestřičkou - totiž vulkány Descabezado Grande (3953 m n.m.) a Volcán Azúl (3788 m n.m.).
Nikdo z nás takovou krásu v životě neviděl. To, co naše oči vidí a co si mozek ukládá hluboko do své paměti, by ani světový malíř se všemi barvami nedokázal přenést na plátno. Obraz si ukládám i někam hlouběji, než pouze do hlavy. Co když mi paměť jednoho dne selže? Teď s jistotou vím, že až se tak stane, tu krásu najdu vždy někde na levé straně pod hrudníkem.
Ať Vám to šlape,
Váš Mokráč.
MAPA mého putování Mějte trpělivost než se načte. :)
Comments