11. 7.Minut čtení: 2

Část čtvrtá - Národní park Morro Moreno a návraty k prvopočátkům

Aktualizováno: 5. 8.

Vlny se v příboji hlasitě tříští o útes pode mnou, do toho zvířectvo vydává až hrůzostrašné skřeky chvílemi připomínající lidské sténání. V představách se vracím do časů, kdy lidé pro tyto zvuky neměli vysvětlení a považovali je za zlé duchy. Nechápu, jak tenhle oceán mohl někdo pojmenovat "Tichý".

Ano, jsem znovu u Pacifiku a pro dnešní noc jsem si vybral plácek na samém okraji útesu. Tentokrát mě sem zlákala zeleně vyznačená oblast v mapě s nápisem "Parque Nacional", která se rozpíná okolo hory Morro Moreno. Upustil jsem tedy od nudné sekce podél silnice, o jeden den si příchod do Antofagasty oddálil a rozhodl se tento prominentní kopec obejít.

Už cesta k národnímu parku je zajímavá. Kousek za městečkem Mejillones totiž cesta končí a já pokračuji tzv. off-trail. Mé tělo si už na každodenní zápřah zvyklo a naopak den bez chůze by ho nejspíš vyvedl dost z míry. Stává se ze mě pračlověk, kterému se ještě ani nepodařilo zkrotit a osedlat divoké koně, takže jeho jedinou možností dopravy z bodu A do bodu B je chůze.

Taková myšlenka se s dnešním špičkovým vybavením může zdát úsměvná, ale mozek se opravdu po nějakém čase začne soustředit pouze na to, co je pro nás od pradávna doopravdy důležité. Je to dostatek vody, jídla, spánku a zůstat v suchu a teple. V běžném světě jsou pro nás tyto věci samozřejmostí a často tak na to zapomínáme. Proto se na stezku rád vracím, abych si tento důležitý fakt stále připomínal.

Občas sám sebe přistihnu, jak koukám do mapy a odpočítávám kilometry, kolik ještě do konce denní etapy zbývá. To se stane v okamžik, kdy si chůzi neužívám. Těším se, až si na vařiči připravím večeři a zalezu do spacáku.

Jaký důvod pak chůze má, když nás to nudí? Zkusme opomenout vzdálenosti i čas. Žijeme přítomností. Mozek buď úplně vypne a my upandeme do tranzu, který Kerouac nazval "meditace stezky". Nebo se naopak dostaneme myšlenkami úplně jinam. Dostaví se neuvěřitelné nápady. Stane se z nás umělec, básník, spisovatel, vynálezce...

Kde se to v nás bere? Naše mysl je totiž čistá. Řešit čas a vzdálenost je neduh, který si neseme z každodenního života. Je to neduh, který nám brání dosáhnout nirvány. Nebo se jí alespoň přiblížit. Ať náš mozek vypne, nebo se přepne do kreativní fáze. Tak jako tak budeme dávat levou nohu před pravou a pravou zase před levou úplně automaticky a podvědomě. Nepotřebujeme se dívat pod nohy, abychom nezakopnuli. Překážky překračujeme či přeskakujeme přirozeně. Jako zvěř v lese. V každém kroku je jistota. A duše je konečně svobodná!

Ať Vám to šlape!