27. 7.Minut čtení: 4

Část pátá - I poušť dokáže nadchnout

Aktualizováno: 5. 8.

Desítky a možná i stovky kilometrů po tvrdém asfaltu jsou daň za to, že se do takto odlehlých oblastí vydávám sám. V severní polovině Chile (až na pár výjimek) na pěší turisty vůbec nemyslí. Při pohledu do krajiny to samozřejmě chápu. Kdo by tu co pohledával. I to bude nejspíš důvod, proč mi projíždějící auta zastavují a nabízí svezení, nebo se se mnou rovnou fotí.

I tahle pustina dokáže ale mile překvapit. Každou odchylku od ne příliš různorodých kamenitých či písčitých kopců prahnoucích po troše vody vždy ocením. Nebýt téhle nehostinné krajiny, nejspíš bych kaktusové lesy, kaňony bývalých řek či východy a západy slunce nad inverzí nevnímal s tak silnou emocí. Kontrasty jsou důležité. Bez zla by nevyniklo dobro a bez tmy zase světlo. Pojďme se tedy podívat na jednotlivá místa, která mou toulavou duši nenechala klidnou.

Úplný sever

Krajina, ve které jsem se ocitl na začátku této expedice, mi naprosto vyrazila dech. Těsně míjím pětitisícové vrcholy a ty ještě vyšší se sněhovými čepicemi mám na dohled. Je tu poměrně dost vody, takže krajina je vcelku zelená. Okolo pobíhají činčily a já jim závidím jejich mrštnost. Z povzdálí mě s tupým výrazem pozorují lamy přežvykujíce listy keříků. Na vše z dáli dohlíží šestitisícová Parinacota a když slunce zmizí za obzorem a krajinu pohltí tma, na nebi se objeví mléčná dráha tak jasná, že pouhý pohled na ní by (alergikovi na laktózu) mohl způsobit vážné zdravotní potíže. Prostě krása, kterou jsem zatím nemohl s ničím moc srovnat, protože skutečná poušť začíná až za neméně krásným kaňonem řeky Rio Lluta, o kterém jsem se rozepsal v první části.

Morro Moreno a pláž z mušlí před Antofagastou

Morro Moreno má sice pouhých 1148 m n.m., zvedá se však přímo od hladiny oceánu a už z dálky působí dominantně. Přicházím v okamžik, kdy je hora zahalena v závoji z mraků. O to víc mě fascinuje druhý den ráno, když na její strmé svahy dopadají první sluneční paprsky nového dne. Nevím, zda to nebylo pouhým pohledem do slunce, každopádně mi to ráno ukápla slzička.

Ještě během dopoledne téhož dne přicházím na pláž, jejíž povrch na několika místech tvoří mušle různých barev i velikostí. Ty nejmenší nejsou větší než nehet malíčku, zatímco ty největší mají rozměr dlaně mého kamaráda Fikiho (opravdu hodně velké). Mušle mi křupou pod nohama a já jsem fascinován tím neskutečným množstvím schránek měkkýšů.

Pobřeží severně od Paposo

Na první pohled nudný úsek po asfaltu mě mile překvapil. Břehy chvíli lemují skaliska, pak zase dlouhá písečná pláž, kterou omílají vlny Pacifiku a ve mě se znovu probouzí dávný sen naučit se surfovat. Skály nad silnicí poutají mou pozornost svými tvary. Já se občas u nějaké zastavím a tak jako každý blázen, který byl jednou políben sportovním lezením, hledám nejlepší cestu, kudy by se dalo vylézt na její vrchol. Jak se blížím k vesničce Paposo, objevuje se i nějaká ta zeleň a dokonce kvetoucí keře. Něco takového člověk po týdnech v poušti opravdu ocení. Jestli někdy vyrazím na roadtrip po Jižní Americe, na tohle pobřeží se nejspíš vrátím.

Koryto bývalé řeky u Taltal

Slunce nořící se z inverzních mraků zahajuje den jak z obrázku. Po náročném dni s velkým převýšením mě čeká sestup k oceánu do města Taltal. Za chvíli mizím v marcích a slunce, které se před chvílí objevilo na obloze, maluje mému stínu svatozář. Já tak poprvé hledím na halo efekt. Po pár kilometrech cesta mizí a já vcházím do koryta bývalé řeky. Tím následně klesám a množství přírodních jeskyní a různých prohlubní v okolních skaliscích ve mě vzbuzuje touhu je všechny do jedné prolézt a prozkoumat.

Oproti jiným místům je tu poměrně dost zeleně a jsou tu dokonce místa, kde se musím prodírat vysokými travinami. Na takových místech pak většinou nacházím alespoň malý čůrek vody. Koryto se dost mění. Místy je široké přes sto metrů, jindy kráčím soutěskou, kde se při rozpažení dotýkám obou stěn. Ta rozmanitost a příjemná změna prostředí mě nutí běžet. Při pocitu štěstí nohy prostě neodolají a samy se rozeběhnou. K tomu mi samozřejmě nahrává batoh lehčí o zásoby vody a jídla a také fakt, že je to z kopce.

Když koryto opouštím, míjím ceduli Parque Nacional Taltal. O žádném národním parku se v mapě nepíše, proto zkusím strýčka googla a dozvídám se, že o jeho založení se usiluje teprve od května letošního roku.

Národní park Pan de Azúcar

Tento národní park mě nalákal na svůj neuvěřitelně sladký název (pan de azúcar = cukrový chléb) a já mám podezření, že park takto pojmenovali právě proto, aby sem přivedli více turistů. Půda je tu opravdu tvrdá jak chlebová kůrka a navíc je doslova pocukrovaná neuvěřitelným množstvím kaktusů všech velikostí. Ty největší se zcela jistě blíží hranici pěti metrů výšky a já si vedle nich připadám jako trpaslík. Ostré svahy kopců jsou jediným místem, kde tyhle ostnaté rostlinky nerostou. Na západě je park ohraničen prudkým svahem dolů k oceánu, odkud je parádní výhled.

Míst, které mě nadchly, je mnohem víc. Tohle byl jen malý výčet těch nejzajímavějších. Tak ať Vám to šlape a těšte se z maličkostí... 😊