Celkem: 3,881.31 km
Stojím ve sprše a drhnu špínu z chodidel, která se zažrala hluboko do mé kůže. Proces několikrát opakuji, mám ale pocit, že se andského prachu a bláta snad nikdy nezbavím. Stejně tak jako zážitků z předchozích dní, jenž mi tu černotu mezi prsty v lecčem připomínají. Chtěl jsem psát příspěvek o krajině plné volně se pasoucího dobytka a o primitivním (nikoliv však snadném) životě místních kovbojů zvaných arrieros. Komplikace z posledních dní však tomuto reportu předurčily jiný směr. Tentokrát to bude o ztrátách způsobených nepozorností a bohužel i zdravotních komplikacích.
Brodíme řeku, na jejímž protějším břehu je vidět malé stavení. S Kubojem přicházíme k termálům a čekáme na Daníka, který zvolil kvůli bolesti nártu volnější tempo. Když pohlédnu na otevřenou kapsu na bederáku, hrkne ve mě. Je prázdná. Někde jsem vytrousil GPSku. Právě přicházející Daník ji nikde neviděl, takže nezbývá, než se vrátit do míst, kde jsem ji měl naposledy. Zatímco se kluci máčí v horkých pramenech, já jdu dobrých 12 km zpátky a pozorně se dívám pod nohy. Bohužel bez úspěchu. Cestou zpátky se zastavuji u chatrče a dva arrieros, od kterých jsem si před pár hodinami koupil vajíčka, mě zvou na večeři. Pečené jehněčí, salát a domácí chléb je alespoň malou záplatou nad tak lacinou ztrátou.
Kluky doháním naprosto nevyspalý následující den u snídaně. Konečně zase spolu. Ne však na dlouho. Poté, co doháním láhev s filtrem, která mi právě uplavala po proudu řeky, pronáším cosi ve smyslu, že mě dnes už nic nepřekvapí. Krátce nato si opět sypu popel na hlavu, protože v batohu mi pro změnu chybí kompletní vaření (ešus, vařič, závětří,..). Tentokrát téměř s jistotou vím, že má outdoorová kuchyně zůstala v 8,5 km vzdáleném sedle, kde jsme si dávali svačinku. Opět se tedy s kluky loučím, stavím stan, abych mohl ihned po příchodu ulehnout a vracím se pro ešus do sedla.
Kdo mě zná, tyto historky ho příliš nepřekvapí. Já si problémy způsobuji sám svou nepozorností. Daník má však také pořádný problém a na rozdíl ode mě je v tom nevinně. Bolest nártu se mezitím výrazně zhoršila a chodidlo oteklo. I přesto těch 33 km k silnici dokulhá a daří se mu tak GPT08 dokončit.
Stopem se dostáváme do městečka Antuco, odkud jsme nuceni vzít si taxíka. V Los Ángeles si momentálně dáváme první několikadenní pauzu od chůze. Na poště si vyzvedáváme balík s důležitými věcmi včetně nových bot, protože ty staré se v podmínkách místních hor naprosto rozpadly. Možná se najdou boty, které by dopadly o poznání lépe. Na otázku jestli raději zničit nohy nebo boty však mám a vždy budu mít jasnou odpověď.
Nyní se v L.A. dáváme celkově do kupy po osmé etapě GPT, která nám dala co proto. Věříme v Daníkovo brzké uzdravení a myšlenku, že budeme pokračovat ve dvou se snažíme ve svých hlavách potlačovat.
Ať Ti to šlape, Daníku! 🙏
Ať to šlape i vám!
Váš Mokráč.
MAPA mého putování Mějte trpělivost než se načte. :)