Mám za sebou první kilometry! Pojďme ale hezky popořádku.
Už cesta na začátek bylo pořádný dobrodružství. Hory, do kterých jsem se se zdviženým palcem a s krabicí plnou náhradního vybavení snažil dostat, mi naháněly pořádnou hrůzu. Na první pohled životu nepřející krajina.
První den mě kamioňák veze do vesničky, kde probíhal festival, takže jsem svědkem peruánské veselice. Následující den to jde hůř. Až po několika kilometrech chůze mi zastavuje kamion a veze mě až do 4500 m n. m. Následuje asi 6 hodin chůze s neúspěšným stopováním. Okolo pobíhají činčily a od lidí z protijedoucího auta dostávám banán a pomeranč. Lepší banán jsem v životě nejedl!
O několik kilometrů dál mi zastavuje policejní pickup jedoucí v protisměru. Fotí si se mnou selfie a zastavují kamion jedoucí mým směrem. Autoritářsky přesvědčí řidiče, aby mě odvezl až do další vesnice. V kamionu jsme čtyři, já poprvé zkouším koku a za horizontem se objevují pestrobarevné hory, ze kterých se mi tají dech. Profrčíme dokonce pětitisícovým průsmykem a pak už klesáme k vesnici. Když se loučíme, trochu mě bolí hlava. Asi jsem si tý koky měl dát víc...
Další den ráno přicházím do vesnice Alto Perú, kde mě na snídani zve pán z místního rozhlasu. Následně na celou vesnici vyhlásí, že pokud někdo pojede do Tripartita (můj počáteční bod), ať mě vezme s sebou. Nakonec tak činí strážníci, se kterýma jsem se potkal už včera. Dostávám od nich pořádnou porci jídla, pak už ale míříme k motorce. "Nepotřebuju helmu?" stihnu se ještě zeptat. "Máme jen jednu" odpovídá a už jedeme. Práce policie v Peru je jen a pouze pomáhat. Dostávám se na počáteční bod cesty! Den D je tady...
Pokračování příště...
Comments