2. 7.Minut čtení: 3

Část třetí - O poušti a pobřeží Pacifiku

Aktualizováno: 29. 7.

Vítr lomcuje mým tarpem a mně nezbývá než věřit, že se kolíky v písčité pouštní půdě udrží. Druhé nejsušší místo na planetě mně pohltilo nečekaně rychle. Téměř dva roky jsem studoval, jak se plave, ale až teď jsem byl vhozen do rozbouřeného moře jménem Atacama. Je to obrovská lekce. Každou etapu musím pečlivě plánovat, abych vystačil s jídlem a vodou. Jsem holt v poušti a tam se chyby neodpouští. Jaká tedy Atacama je?

O Atacamě

Je to monstrum prahnoucí po vodě, které vás na severu polkne a po několika týdnech znovu vyplivne. Na první pohled je to nehostinná a jednotvárná pustina bez života. Když si ale začnete všímat maličkostí, nemusí tomu tak být. Stačí mít oči otevřené.

Jdete desítky kilometrů podél sloupů vysokého napětí, ze kterých vás pozorují velcí černí ptáci s holou růžovou hlavou. I krajina se lehce mění. Jednou se boříte do písku, později je zem pod vašima nohama tvrdá jako beton. Vyschlá koryta řek jsou už jen vzpomínkou na časy, kdy tudy tekla voda. Může tomu být klidně i několik desetiletí. Jdete touhle měsíční krajinou místy, kam se člověk odváží pouze terénním autem a vy víte, že vaše běžecká obuv v písčitém či kamenitém povrchu nejspíš zůstane otištěna pěkně dlouho. Podobně jako slavné stopy na Měsíci.

Na nudných asfaltových úsecích či na prašných cestách občas zastaví auto či kamión a nabízí svezení. Často jsou to pracovníci důlních oblastí, kterých je tu spoustu. Pokaždé vysvětlím, proč je musím odmítnout a občas dostanu i něco od cesty - vodu nebo něco na zub. Při setkání s lidmi si pomalu ale jistě zlepšuji svou španělštinu. Angličtinu použiji průměrně jednou týdně.

Svahy hor v dáli se odráží ve vodní hladině obrovského jezera. Tedy pokud bych neznal fenomén jménem fata morgana, nejspíš bych se domníval, že jde o nějakou vodní plochu. Občas nemám daleko k myšlence, že se tu musí každou chvíli musí zjevit postavička malého chlapce, který chce nakreslit beránka.

Ale není to jen a pouze takováhle pustina. Zpestřením pro mě byl například několikakilometrový úsek podél řeky Río Camarones plný brodění, či dvoudenní etapa podél Pacifiku.

Po pobřeží Tichého oceánu

K oceánu scházím prudkým svahem asi 500 výškových metrů. Koupačku si nemůžu odpustit... Musím si ale najít klidně zákoutí, protože několikametrové vlny tříštící se o skaliska nahání strach. Pobřeží je částečně obydlené. Lidé tu žijí v chatrčích ztlučených ze všeho možného, co vlny na břeh vyvrhnou. Jezdí tu ve starých rezavých pickupech, které když doslouží, zůstanou na pláži napospas osudu.

Hned u první takové chýše mě zastavuje postarší chlápek a za okamžik už sedím u prostřeného stolu ještě s dalším párem. Po skvělém obědě se s Ramónem a jeho přáteli snažíme o debatu ve španělštině. Moc se mi to nedaří, ale nějak se vždy domluvíme... Před odchodem píšou vzkaz pro všechny, kdo by mi chtěl bránit v průchodu po pobřeží a Ramón vše stvrzuje podpisem. Všichni tu prý Ramóna znají a když uvidí jeho podpis, vše by mělo být v pořádku.

Jdu tedy dál a nestačím se divit, co všechno tu moře vyplaví. Mezi tunami odpadků se tu povalují různé zvířecí kosti. Ty největší, připomínající spíš kosti dinosauří, patří nějakému obrovskému kytovci.

Až druhý den spatřím kousek nad cestou kosti odlišné od všech předchozích. Takové, které znám jen z filmů. Když přijdu blíž, moje obava se naplňuje. Hledím na dvě lidské lebky. Rozhlednu se a zaznamenávám i další lidské kosti. Páteř, žebra, stehenní kost... Je mi zvláštně. Poprvé se tváří v tvář setkávám s lidskými ostatky takhle surově.

Pokračuji po pobřeží a musím na to pořád myslet. Život tu hold má asi jinou hodnotu, než jak jsme zvyklí u nás. Pak si ale říkám, proč by tomu mělo být jinak...? Každý den projdu okolo spousty zvířecích kostí a už se ani nepozastavím. Jsme snad něco víc než ostatní zvířata? Někdo může tvrdit, že jsme na vrcholu potravního řetězce a bude mít pravdu. Z pohledu vesmíru jsme ale jen živočišný druh, stejně jako tisíce dalších na téhle planetě. Možná mé pocity způsobil fakt, že jsem hleděl na ostatky vlastního druhu. Prožívá ale například srnka stejné pocity, když v lese narazí na kosti srnce? Těžko říct, můžeme se jen domnívat. Jedno vím jistě. Na ten den nikdy nezapomenu. Mám pocit, že tomuhle dobrodružství nechybí už vůbec nic...

Ať vám to šlape!